I nejzákladnější chápání lidské psychologie ono Hollandeovo
hodnocení podporuje. Negativním posilováním a odkládaným uspokojením se
žádných cílů pravděpodobně nedosáhne, pokud člověk nevnímá světlo na
konci tunelu – budoucí odměnu za dnešní oběti. Veřejný pesimismus v
jižní Evropě lze do značné míry připsat absenci takové odměny. Klesající
spotřebitelská důvěra a kupní síla domácností prohlubují recesi,
prognózy skončení krize se opakovaně posouvají dozadu a lidé nesoucí
zátěž úsporných opatření ztrácejí naději.
Křesťanské dědictví
Koncept
oběti v průběhu celých dějin spojoval teologii a ekonomii. Ve starověku
lidé často přinášeli krvavé oběti božstvům, protože věřili, že ta je za
to odmění například dobrou úrodou nebo ochranou před zlem. Křesťanství
se svou vírou, že Bůh (nebo Syn Boží) obětoval sám sebe, aby smyl hříchy
lidstva, obrátilo tradiční ekonomii oběti naruby. Boží utrpení v tomto
případě slouží jako vzor nesobecké pokory, s níž by se měla snášet
pozemská příkoří.
Chrám Božího hrobu v Jeruzalémě (3. listopadu 2012)
Navzdory
sekularizaci se víra, že odměny nebo úspěchy vyžadují oběti, stala
nedílnou součástí evropského kulturního povědomí. Idea „společenské
smlouvy“ – která vznikla během osvícenství s cílem řešit legitimitu
nadvlády státu nad jeho občany bez uchylování se k božskému právu – se
opírá o předpoklad, že jednotlivci v zájmu zajištění míru a prosperity
pro všechny se do jisté míry vzdají osobní svobody.
V důsledku
toho političtí lídři často žádali občany, aby obětovali osobní svobody a
pohodlí ve jménu sekularizovaných duchovních entit, jako jsou národ
nebo stát – a občané jim dychtivě vycházeli vstříc. Ve svém prvním
projevu v dolní sněmovně ve funkci premiéra Velké Británie vzbudil
Winston Churchill v obléhaném národu naději, když pronesl slavný výrok,
že on – a tím i Velká Británie – „nemůže nabídnout nic než krev, dřinu,
slzy a pot“.
Detail okna a Ježíše Krista s křížem v anglikánském kostele svatého Jana v Sydney
Rétorika strachu ztrácí na účinku
Vzhledem
k bezpočtu precedentů tedy může působit překvapivě, že rétorika oběti
pod vlajkou úsporných opatření je v současné evropské krizi tak
neúčinná. Někteří pozorovatelé to přičítají klesající míře oddanosti
čemukoliv, co přesahuje jednotlivce, včetně politického systému. Ovšem
odpor vůči uskrovňování se nemá v jižní Evropě kořeny ve všeobecně
nepřátelském postoji k obětem. Spíše Evropané dospěli k přesvědčení, že
jejich vůdci vyžadují oběti, které nesledují jejich zájmy. Churchill dal
Britům něco, na co se mohli těšit: vítězství. Bez zřetelného cíle,
který ji ospravedlní, se oběť stává bezúčelnou.
Evropskou unii
měla legitimizovat prosperita. Když skončilo období rychlého
hospodářského růstu, začali se evropští představitelé místo ní spoléhat
na hrozbu zla, které je větší než utahování opasků: na hrozbu další
destabilizace zadlužených zemí, jež povede k platební neschopnosti,
vypuzení z eurozóny a hospodářskému, sociálnímu a politickému kolapsu.
"Dalo
by se říci, že do El Alameinu jsme nevyhráli. Od El Alameinu jsme
nebyli poraženi," řekl Winston Churchill. Na obrázku obhlíží místo
budoucích bojů (7. srpna 1942)
Rétorika
strachu však ztrácí na síle, protože „nová úmluva“, která se utváří
napříč jižní Evropou, nabízí více útisku a méně ochrany, čímž narušuje
základní principy společenské smlouvy. Zatímco se totiž od evropských
občanů žádá, aby kvůli „národní ekonomice“ obětovali svou životní úroveň
– a dokonce i své živobytí –, tak nadnárodní korporace prosperují.
Podmínky
uvalené „trojkou“ – Evropskou komisí, Evropskou centrální bankou a
Mezinárodním měnovým fondem – znamenají nekonečný odklad řešení potřeb
těch, od nichž se žádají oběti, a opravy roztrhaných sociálních sítí.
Národní vlády přesto dál zavádějí politické přístupy, které
nespravedlnost prohlubují. Například portugalský rozpočet pro rok 2013
snižuje počet daňových pásem z osmi na pět – takový krok zdecimuje
střední třídu.
Oběti kdysi spočívaly v potlačení těla – jeho
radostí, základních potřeb, ba dokonce i vitality – v zájmu ducha. Pojem
oběti sice přetrvává, avšak logika, která ho po tisíciletí podepírala,
byla opuštěna. Vedoucí evropští představitelé musí svým občanům vštípit
novou naději. Legitimita „postnárodní“ Evropy – založené na závazku EU,
zakotveném v Lisabonské smlouvě, že bude prosazovat „blaho“ svého lidu –
se ocitla v sázce.
Copyright: Project Syndicate/Institute for Human Sciences, 2012. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
